Když jsem loni v dubnu poskytl rozhovor ruské televizi o rusofobii Západu, došlo k mému prozření. Zhruba jsem odpověděl: „Bude pro vás nepříjemné to slyšet, ale naše rusofobie s vámi nemá nic společného. Je to fantazie, patologie západních společností, niterní potřeba představovat si ruské monstrum.
Poprvé od roku 1993 jsem v Moskvě zažil šok z normálnosti. Obvyklé ukazatele – kojenecká úmrtnost, sebevraždy a vraždy – mi ukazovaly, aniž bych se hnul z Paříže, že Rusko bylo po své krizi na cestě z komunismu zachráněno. Ale Moskva tak normální, jaká byla, se vymykala všem mým představám. Na místě jsem vytušil, že rusofobie je nemoc.
Tato předtucha řeší nejrůznější otázky. Vytrvale jsem například hledal v historii kořeny britské rusofobie, té nejúpornější ze všech. Zdálo se, že konfrontace mezi britským a ruským impériem v devatenáctém století takový přístup ospravedlňuje. Ale pak, v obou světových válkách byly Británie a Rusko spojenci a v té druhé si navzájem vděčily za přežití. Tak proč ta nenávist?
Řešení nabízí geopsychiatrická hypotéza. Britská společnost je nejrusofobnější jednoduše proto, že je nejnemocnější v Evropě. Anglie jako hlavní hráč a první oběť ultraliberalismu nadále produkuje závažné symptomy: kolaps univerzit a nemocnic, podvýživu starých lidí, nemluvě o Liz Trussové, nejkratší a nejšílenější britské premiérce, oslnivé halucinaci v zemi Disraeliho, Gladstona a Churchilla. Kdo by se odvážil poklesu daňových příjmů bez jistoty měny, a to nejen národní měny, ale měny imperiální, světové rezervní měny? Trump si také zahrává s rozpočtem, ale dolar neohrožuje. Prozatím.
Během několika dní sesadila Trussová z trůnu Macrona na hitparádě západních absurdit. Přiznám se, že si hodně slibuji od Friedricha Merze, jehož protiruský válečnický potenciál hrozí Německu mnohem více než měnový kolaps. Ničení rýnských mostů raketami Orešnik? Navzdory francouzské jaderné ochraně? V Evropě je to karneval každý den.
Francie jde od špatného k horšímu, její zablokovaný politický systém, hospodářský a sociální systém na dluh, rostoucí dětská úmrtnost. Potápíme se. A k tomu se přidává rusofobní vzestup. Macron, náčelník generálního štábu francouzských ozbrojených sil a šéf DGSE (francouzská zahraniční zpravodajská služba) právě začali zpívat stejnou písničku. Francie, nepřítel Ruska číslo 1. Je to jako sen. Naše vojenská a průmyslová bezvýznamnost znamená, že Francie je pro Rusko tou nejmenší starostí, protože má plné ruce práce s globální konfrontací se Spojenými státy.
Tato nejnovější Macronova absurdita způsobuje, že je nezbytné uchýlit se ke geopsychiatrii. Diagnóza erotomanie je nevyhnutelná. Erotomanie je takový stav, obvykle, ale ne výhradně ženský, který vede jedince k přesvědčení, že je všeobecně sexuálně žádoucí a že mu hrozí prozkoumávání, řekněme, všemi okolními muži. Ruská průraznost pak hrozí…
Musím se přiznat, že jsem unavený z tepání Macrona (teď to dělají jiní, navzdory všeobecné novinářské servilitě). Naštěstí pro mě jsme byli na prezidentův projev ze 14. července připraveni něčím novým, projevy dvou malých vojáčků režimu, Thierryho Burkharda (náčelníka generálního štábu ozbrojených sil) a Nicolase Lernera (šéfa DGSE). Nejsem konstitucionalista a nevím, zda je pro demokracii dobrým znamením, že manažeři státního monopolu na legitimní násilí se rozplývají na rozhlasových vlnách, na tiskových konferencích (Burkhard) nebo v útrpných blábolech na kanálu LCI (Lerner), aby předem definovali zahraniční politiku Francie.
Faktem zůstává, že veřejné a svobodné projevy jejich rusofobie jsou pro geopsychiatra pokladnicí. Dozvěděl jsem se dvě zásadní poučení o stavu mysli francouzské vládnoucí třídy (tyto projevy byly většinou politického a novinářského světa přijaty jako normální, a proto nám něco říkají o třídě, která nás vede).
Nejprve si poslechněme Burkharda. Převzal jsem přepis z deníku Figaro i s jeho zjevnými nedostatky. Ničeho se nedotýkám. Jak náš šéf generálního štábu definuje Rusko a Rusy? „Je to také díky schopnosti jeho lidí vydržet, i když je situace složitá. I zde se historicky a kulturně jedná o národ, který je schopen vydržet věci, které se nám zdají zcela nepředstavitelné. To je důležitý aspekt odporu a schopnosti podporovat stát“.
Dovolte mi to přeložit: ruské vlastenectví je pro naši armádu nepředstavitelné. Nemluví o Rusku, mluví o sobě a svém lidu. On neví, oni nevědí, co je to vlastenectví. Díky ruské představivosti zjišťujeme, proč Francie ztratila svou nezávislost, proč se integrovaná do NATO stala zástupným subjektem Spojených států. Naši vůdci už nemilují svou zemi. Znovuvyzbrojování pro ně není o bezpečnosti Francie, ale o službě impériu v rozkladu, které se poté, co vrhlo Ukrajince a pak Izraelce do boje proti světu suverénních národů, nyní chystá mobilizovat Evropany, aby pokračovali v rozsévání chaosu v Eurasii. Francie je daleko od frontové linie. Pokud je Německo Hizballáhem, bude naším úkolem coby zmocněnců být Húsii říše.
Přejděme k Nicolasi Lernerovi na stanici LCI. Zdá se, že tento muž je ve velké intelektuální tísni. Popisuje Rusko jako existenční hrozbu pro Francii… Se zmenšující se populací, která je už tak příliš malá na svých 17 milionů kilometrů čtverečních. Jen nervová troska může věřit, že Putin chce proniknout do Francie. Rusko od Vladivostoku po Brest? Faktem zůstává, že Lerner je ve své tísni užitečný pro pochopení mentality lidí, kteří nás vedou do propasti. Vidí imperiální Rusko tam, kde je národní, niterně připoutané ke své suverenitě. Nové Rusko mezi Oděsou a Donbasem je prostě Alsasko-Lotrinsko Rusů. Označili bychom Francii roku 1914, připravenou bojovat na odpor proti německé říši a vzít si zpět své ztracené provincie, za imperiální? Burkhard nerozumí vlastenectví, Lerner nerozumí národu.
Existenční hrozba pro Francii? Ano, samozřejmě, cítí ji, má pravdu, hledá ji v Rusku. Ale to by měli hledat sami v sobě. Je to dvojí. Hrozba č. 1: naše elity už nemilují svou zemi. Hrozba č. 2: dávají ji do služeb cizí mocnosti, Spojených států amerických, aniž by kdy braly v úvahu naše národní zájmy.
Právě když mluví o Rusku, francouzští, britští, němečtí nebo švédští představitelé nám říkají, kdo jsou. Rusofobie je jistě patologií. Především se však Rusko stalo hrozivou projekční zkouškou. Jeho obraz je podobný destičkám Rorschachova testu. Subjekt popisuje psychiatrovi to, co vidí, ve formách, které jsou náhodné a zároveň symetrické. Tímto způsobem promítá skryté prvky své osobnosti. Rusko je náš Rorschachův test.
Zdroj
